Makroekonomická prognóza ČBA 4Q26 (1. díl): rozhovor s analytikem Michalem Skořepou

Česká ekonomika letos zpomalí svůj růst na 1,7 %, odhaduje to Prognostický panel České bankovní asociace. V příštím roce by ekonomika měla posílit na 2,2 %. Oproti srpnu panel snížil výhled pro letošní i příští rok, a to kumulativně o 0,3 procentního bodu. Letos sice investiční aktivita předčila očekávání, spotřeba domácností i exportní aktivita však za původním výhledem zaostaly.

Makroekonomická prognóza ČBA je k přečtení zde. Zároveň se můžete podívat i na tiskovou konferenci na tomto odkazu. 

Druhý díl bude s ekonomem Janem Burešem.

Přepis rozhovoru s analytikem Michalem Skořepou

Živé představení Makroprognózy České bankovní asociace je za námi. To, co jsme představili, je ale před námi a možná je dobré si k tomu něco říct. Máme tady jednoho z panelistů, Michala Skořepu, ekonomického analytika České spořitelny. Hezký den.

Hezký den.

Jak je těžké dělat makroprognózu v dnešní době? A já se rovnou opřu o data. Vy jste opravovali ta poslední data, to znamená ta letní, a přitom jste neustále velmi optimističtí, co se týká budoucnosti. Tak jak je to těžké vlastně to udělat přesně?

No, je to těžké a v těch posledních několika kvartálech je to asi ještě o něco těžší. Ono se to špatně srovnává, protože každá doba má svoje rizika, svoje nejasnosti, nejistoty, ale tahle skutečně působí minimálně z důvodu toho, kdo sedí v Bílém domě. To je skutečně, bych řekl, naprosto bezprecedentní zdroj nejrůznějších nejistot, takže to je, bych řekl, moment, který přidává k té složitosti. Takže ano, teď bych řekl, je to o něco těžší. Může to způsobovat, že ty prognózy tak jako poskakují víc v čase. Ostatně myslím si, že i platí dokonce, že třeba například Český statistický úřad, když opakovaně se pokouší odhadnout skutečnou úroveň HDP pro českou ekonomiku těmi takzvanými revizemi pro stejné období, on dostává nové a nové informace, že se pořád vrací, řekněme, k prvnímu kvartálu letošnímu, a to číslo upravuje v pravidelných intervalech, tak ty změny v těch jednotlivých odhadech jsou větší, než bývaly dřív. Prostě protože celkově v té ekonomice ta nejistota je větší a vlastně je to i nejistota i zpětně o té minulosti, pokud ji neznáme úplně dokonale a málokdy ji známe dokonale.

Takže je to teď docela problém, řekl bych větší než v minulosti. Takže už neplatí takové to okřídlené: když dostane německá ekonomika rýmu, tak my si kýchneme. Už platí prostě to, že uvidíme, co udělá Amerika.

No tak  to jste narazil na velmi zajímavé téma, řekl bych, vztah české a německé ekonomiky. Byly doby, kdy se, když to řeknu zase jinými slovy, jiný bonmot, že česká ekonomika je vlastně sedmnáctá spolková země z ekonomického hlediska, že jsme tak strašně přisáti, navázáni na tu německou ekonomiku, že, že to skutečně platí s tou rýmou a s tím kýcháním, tak to už úplně neplatí. Neplatí to dokonce už několik let. To je velmi osvobozující, řekl bych, pohled na ty, na ty statistiky, které ukazují, že zatímco Německo stagnovalo donedávna, teď už se to zaplať pánbůh začíná trošku zlepšovat a nějaký jakžtakž růst se tam začíná objevovat. Otázka zní, na jak dlouho? Protože je hodně dán tou tamní rozpočtovou expanzí není jasné, jak dlouho to ta německá vláda vydrží finančně nebo psychicky kropit tu ekonomiku novými penězi. Němci jsou hodně konzervativní, ale zkrátka a dobře ta jejich stagnace v těch předchozích několika letech českou ekonomiku nijak zvlášť nezasáhla. Česká čísla jsou výrazně lepší. Samozřejmě zasahují nás drahé energie, cla a další věci, válka na Ukrajině, ale i vzhledem ke všem těmto šokům pořád platí, že česká ekonomika roste velmi slušně. Takže z tohohle toho pohledu zaplať pánbůh už ten bonmot, o kterém jste mluvil, prostě neplatí. Jestli se dá říct, že česká ekonomika v tuhle chvíli je stejně pevně už navázaná na Ameriku jako na Německo, to si myslím, že ne. To pořád ještě je pro nás Německo významnější obchodní partner, ale řekl bych, nejsme už na něm tak strašně závislí, jak jsme bývali, což je super zpráva, si myslím. Na druhou stranu samozřejmě každá závislost, když jsou špatné časy, tak je špatná, ale zas když jsou dobré časy, tak je dobrá. Takže pokud Němci jednoho dne to rozbalí a začnou růst velmi prudce, tak my se toho možná zas tolik nezúčastníme, protože prostě jsme se rozhodli mezitím se třeba trošku přeorientovat jinam a ta jejich lokomotiva nás tolik nepotáhne. Ale to se trošku obávám, že je hodně daleká budoucnost.

Pojďme k té makroprognóze. Vy stále jako ekonomický panel trváte na tom pozitivním výhledu. Vlastně já jsem to zmínil na začátku. Vy jste řekli: „Dobře, museli jsme udělat opravy oproti poslední makroprognóze a ne malé, ale přesto jsme stále velmi optimističtí, co se týče roku 2027, 2028.“ Z čeho ten optimismus plyne?

No tak za prvé, já si myslím, že ten optimismus není zase tak úplně dramatický. Je potřeba pořád mít na paměti, že česká ekonomika je trošku jiné zvíře v uvozovkách než třeba ta německá z hlediska dlouhodobých růstů. My pořád ještě konvergujeme, pořád ještě jsme takoví jaksi čerstvější, mladší, živější, novější, než jsou západní ekonomiky typu Německa nebo Francie nebo Holandska. Čili tady je zvykem vídat vyšší tempa růstu a mělo by to tak být i do budoucna. Takže prostě ten český normál si já myslím, leží někde lehce nad dvojkou, 2,2, 2,3, 2,4 %. Tohle jsou zhruba tempa, která bychom asi čekali od české ekonomiky, kdyby se ve světě nic špatného ani extrémně dobrého nedělo, kdyby prostě všecko bylo tak jako v ažůru, v normálu. Takže ta naše prognóza je lehce výš o pár desetin, ale vlastně zase ne tak strašně o moc. A je výš prostě proto, že my máme přece jenom co dohánět. Když se třeba podíváme na srovnání s rokem 2019, tak my jsme spadli do té covidové jámy poměrně hluboko a poměrně pomalu a dlouze jsme se z ní hrabali. Takže vlastně v tuhle tu chvíli my jsme zhruba tam, kde je celá eurozóna za to období, jak rychle se vyhrabala, ale my bychom měli být výš právě proto, že jsme ta, jak jsem říkal, nová čerstvá mladá ekonomika. Takže už jenom z tohohle pohledu je vidět, že prostě ty poslední roky, řekněme od toho covidu počínaje, nás poškodily trošku víc, než bychom čekali a tím pádem je tady jakoby skrytý nějaký potenciál odložený, který jsme nerealizovali v těch posledních letech, ale který by teď měl přece jenom přijít ke slovu. Takže z tohohle toho pohledu dává smysl očekávat na nějakou dobu růsty i nad těmi normálními 2,2, 2,3, 2,4 procenty. Ale tam by se to mělo potom v těch dalších letech vrátit.

I z toho důvodu, co vy teď očekáváte chování České národní banky takové, jako ho očekáváte? Protože vy vlastně se spoléháte na to, že zachová základní úrokovou sazbu takovou, jak ji stanovila teď na posledním zasedání.

Je to tak. Mnohým z nás připadá, to slýcháme i třeba v politické aréně, 4 procenta, že jsou moc vysoko. Podívejme se na ECB, tam je to mnohem níž. Ale svým způsobem to, co teď řeknu, mnohým z nás bude připadat jako nemravné nebo šokující, ale svým způsobem vysoké úrokové sazby v české ekonomice jsou výrazem její síly. Zase znova toho mládí. Můžeme si to představit, jako když máme prostě doma domácího mazlíčka a my potřebujeme na něj silnější obojek, protože má prostě v sobě víc té páry a je potřeba jako pevněji držet, protože prostě má našlápnuto na větší tempa. A to je přesně případ české ekonomiky, která vlastně prostě chce bohatnout. Ona se chce v tom reálném nebo má v sobě pořád ještě ten potenciál blížit se těm Německům, těm Franciím, těm Holandskům a tak dále. A to se dá vlastně jenom dvěma kanály, zjednodušeně řečeno, buď přes inflaci, anebo přes kurz. Pokud přes inflaci jsme si to zakázali, protože česká inflace by měla být dlouhodobě stejná jako eurozóně, obojí je 2 procenta cíl, tak zbývá jenom ten kurz. A Česká národní banka vlastně těmi vyššími úrokovými sazbami se snaží docílit toho, že ta inflace skutečně klesne ke 2 % a veškerá ta pára, která ta konvergenční síla, kterou v sobě máme, Němci už to tolik nemají, my se k nim blížíme díky tomu, tak se vlastně nahrne do kurzu a měl by ten kurz posilovat. V té naší prognóze tam extra žádné velké posilování není, ale do budoucna by tam přece jenom trošku něco vidět být mělo. Takže prostě ty vysoké úrokové sazby jsou vlastně velmi úzce svázány právě tou spontánní jaksi párou, kterou v sobě ještě pořád česká ekonomika má. A je to vlastně dobře. Samozřejmě má to dopady na ty z nás, kteří si chceme brát hypotéky a podobně. Zdražuje to úvěry, ale zase znova to je proto, že těch zájemců o ty úvěry je hodně, protože všichni tady máme před sebou nějaké, nebo relativně hodně z nás má před sebou nějaké zajímavé projekty, kam chceme investovat. A ta vysoká úroková sazba je způsob, jak mezi těmi projekty vybrat ty nejvýnosnější. Takže prostě samozřejmě je tady hráč, což je česká fiskální politika, který také se tlačí na ten úvěrový trh se svými dluhopisy. Tam já mám obavu, že je to moc, že ty české fiskální deficity jsou příliš vysoké, že ta poptávka ze strany vlády je příliš silná a svým způsobem té ekonomice škodí, protože tím pádem nenechává dost místa těm privátním investičním projektům, které by byly lepší. Ale tak to je. Vláda slibuje, že se to začne zlepšovat od roku 2028. Doufejme, že to tak bude. Ale zkrátka a dobře, vyšší české úrokové sazby nejsou nutně známkou nějakého problému, že by ta česká ekonomika byla nemocná. Naopak, ona je prostě zdravější a potřebuje krotit trošku ostřejším způsobem, silnějším než ekonomiky eurozóny.

Říká Michal Skořepa z České spořitelny. Pane Skořepo, díky moc. A já doufám, že tedy když jsme skončili takhle optimisticky, že Jan Bureš mě z toho v další části rozhovoru nevyvrátí a že další makroprognóza nebude muset upravovat. Díky moc.

Díky moc za pozvání.